Vážení přátelé
Jak jsem tady kdysi psal, stal jsem se majitelem krásného skútru. Z ničeho nic je ze mě motorkář. Tedy, někteří to o mně říkají. Já sám sebe za nějakého velkého, náruživého motorkáře moc nepovažuji. Je pravdou, že se rád projedu a mám rád, když slyším zpívat vítr v rytmu mých tančících kol. Jeden můj nejmenovaný kamarád, držitel jména patrona myslivců si ze mě dělá srandu, že my na tom skútru jezdíme s plenkou. Nevím jaké má on sám zkušenosti, ale já se bez ní obejdu. To jen pro vysvětlení. A tímto ho taky zdravím.
Skútrů je na výběr celá řada a mohu povědět, že jeden je hezčí než druhý. Každý si určitě vybere ten, který se mu líbí nebo z nějakého důvodu vyhovuje. Přiznám se, že mezi tím mým krasavcem a mnou přeskočila jiskra na první pohled. Hned jsem věděl, že to bude ten vyvolený, báječný, robustní, neokoukaný. Prostě takový, který se bude hodit k mé košaté postavě.
Na skútru lze jezdit do práce, za nákupy, ale dají se taktéž podnikat výlety nejenom po okolí našeho města nebo okresu. Říká se, že sám je houby partie. Na tom je opravdu kus pravdy. Ideální je, když člověk jede v klubku dalších, stejně trefených lidí. Proto vznikají různá společenství. No a ti co jezdí na skútru, nejsou v tomto směru žádná výjimka. Třeba my, Karpatší Šůňalé, jsme se včera vydali podívat do Ivančic. Cíl naší cesty byl jasně nalinkovaný. Návštěva Muzea RAF generála Emila Bočka. Jednoho z našich hrdinů, kteří za druhé světové války sloužili v britském královském letectvu.
Z naší cesty mám několik zážitků. V první řadě musím říci, že mě překvapilo, jak špatně, respektive nedostatečně máme rozmístěné ukazatele směru jízdy. Pokud vůbec někde nějaké jsou. Tipl bych si, že majitelé, správci a údržba cest spoléhají na skutečnost, že v dnešní době jezdí každý podle GPS. Když jedu autem, tak mně to tak divné nepřijde, ale na tom skútru je to „volaaké čudné“. Nebo jsem na tom s orientací špatně já sám. Což je samozřejmě taky možné a vůbec to nemohu vyloučit. Popravdě řečeno, mnoho faktorů tomu i nasvědčuje.
Realitou dnešní doby je skutečnost, že snad v každé (bráním se použít výraz díře), abych někoho neurazil, je radar. Opravdu móda nejvyššího kalibru. Kam se hnete, tam na vás všude bliká „Zpomalte nebo Vaše rychlost XX km/h“. Jsem po víkendu v očekávání, kolik obdržím dopisních obálek.
Snad mně občané města Ivančic prominou, ale dostat se k muzeu je opravdu rébus, jehož rozluštění bych přirovnal k řešení tajemství hyeroglifu. Bohužel, v tomto směru mají radní tohoto města hodně velkou mezeru. Nejenom dle mého názoru je to škoda. Protože jinak je to hezké městečko.
Nakonec několik málo vět k samotnému Muzeu RAF generála Emila Bočka. Stačilo by napsat jedno slovo – nádhera. Přesto si však neodpustím toto slovíčko trochu rozvést.
Já osobně jsem byl navýsost spokojen. A podle reakcí ostatních spolucestujících si dovolím tvrdit, že měli podobný názor. V klimatizované, útulné restauraci s vinárnou v jednom panovala výborná, přátelská atmosféra. Muzeum je totiž součástí celého objektu s názvem RAF House. To se dá směle označit za báječný marketingový tah. Jídlo skvělé kvality a chutě servírované na stůl křídla bojového letadla Spitfire v poměru 1:1. Ochotný, vstřícný personál. Co chtít víc. A perlička na závěr. Káva, kterou lze vyšperkovat vlastní fotkou. Věřte nebo ne, ale ta káva potom opravdu i jinak chutná. Dokonce jí neodolají ani ti, kteří kávu jinak nepijí.
Pokud se chcete zeptat na cenu, tak tady jsem byl docela příjemně překvapený. Nebyla to žádná, řekněme dech beroucí darda, která vám po vyslovení protočí panenky v sloup.
Za vynikající vývar, domácí pečivo, svíčkovou velké a vskutku chutné kvality se šesti, omáčkou navíc, dvě nealko piva a již zmiňovanou kávu s vlastní fotografií jsem platil, pokud si to dobře pamatuji cca. 360,- Kč. To není z mého pohledu výletníka, s ohledem na zážitek, prostředí, prohlídku muzea žádná suma, která by případného zájemce o návštěvu, měla srazit do kolen.
Co uvidíte v muzeu? Řekl bych, že docela dost. Uniformy, kukly, hodinky, dopisy v angličtině, češtině, vyznamenání všech možných typů a druhů. Kompasy, barety, čepice, hodnostní označení, tabatěrky, notesy, zápisníky a spoustu fotografií. Návštěvu mohu jenom vřele doporučit.
Možná si, stejně jako já, sami sobě položíte otázku, zda byste našli tolik odvahy, jako ti, na které tato výstava pamatuje. Klobouk dolů před našimi předky. Před všemi těmi, kteří proto, abychom se měli tak dobře jak se máme, položili svůj život. Kdyby tomu tak nebylo, je docela možné, že dnes na našem území mluvíme úplně jiným jazykem. Na tyto hrdiny nesmí naše budoucnost nikdy zapomenout.
Co říci závěrem. Jemnou kaňkou našeho výletu je, že jsme nestihli navštívit Expozici Vladimíra Menšíka a taky rozhlednu nesoucí jeho jméno. Na druhou stranu, nic se neděje. Budeme mít v budoucnu zcela jistě dost času toto napravit. Takže Karpatští Šůňalé, díky za milou společnost. Těším se na další výlet.