Vážení přátelé
Stejně jako všechny věci kolem nás, tak i kočárky procházejí během let svojí proměnou. Jejich podoba je otiskem ducha každé doby a ne náhodou dětská technika na kolečkách v detailech koresponduje se současným designem a trendy technologií osobních automobilů.
Náhodou jsem byl svědkem takové výstavy kočárků. Na fotografiích v galerii si můžete tyto exponáty prohlédnout. Něco málo o kočárcích a hračkách, si můžete přečíst v dalších řádcích.
První kočárek se v Čechách objevil v rodině Schwarzenbergů na sklonku 18. století. Na jejich panství prý vyjela i tříkolová varianta vyrobená ze dřeva. Životní styl a podmínky každé generace procházely vlastním vývojem a vždy přispěly něčím novým. K některým nápadům se výrobci vrací dodnes.
V podstatě se dá říct, že až do poloviny 19. století zůstávala výchova předškolních dětí výhradně v rukou rodiny. První školka v Praze byla založena v roce 1868 a jesle tu vznikly již o 15. let dříve. V 80. letech 19. století již v celých českých zemích fungovaly necelé dvě stovky předškolních zařízení, většinou nestátních. Tyto školky zřizovali zpravidla příslušníci horní vrstvy z řad průmyslníků. Nechyběly však ani školky nadačně zařízené. Mimochodem, nepřipomíná Vám to situaci dnešní doby? Asi koloběh života.
Najíst se, když se ozval hlad, nebývalo v chudých domácnostech vždy samozřejmostí. Běžně se chleba zamykal před dětmi do kredence. Večer, když o něj žadonily, jim maminka často odpovídala: „Chlebíček šel už spát“. Troufnu si říct, že z nás „mladších“ toto nikdo nezažil a taky si troufnu říct, že si mnohdy neumíme vážit toho, co máme a jak se dneska máme.
Mezi nejoblíbenější hračky patřil houpací koník. Ten býval v nejrůznějších podobách. Od hliněné figurky v pravěku provází hry dětí až do dnešních dnů. Teprve převratná doba dvacátého století přinesla nový druh hraček – plyšové zvířátka. Já si pamatuji, že u nás doma byla velmi oblíbená houpačka v podobě kohoutů. Možná si vzpomenete, třeba jste je měli domy i Vy.
Ještě dlouho po první světové válce se nejmenší děti strojily do dlouhých sukniček. Až první ostříhání vlasů a natáhnutí kalhot někdy mezi čtvrtým a pátým rokem života, dalo okolí jasný signál, že dítě je chlapcem a je potřeba podle toho s ním jednat. Už chápu, jak se mamince Járy Cimrmana podařilo okolí přesvědčit, že Jára je vlastně Jarka.
Každá doba má to své. Pokrok zatavit nejde a řekněme si upřímně, kdo z nás ví, co bude. Jediný, kdo mě napadá, že věděl co přijde za pokrok je Jules Verne.
Obrázky si můžete prohlédnout v galerii.
http://www.valasskyklebetnik.cz/galerie/nggallery/album/kocary-a-kocarky